Téměř plešatý třicátník, jehož fotku jsem si před odjezdem prohlížela pořád dokola, abych ho poznala, na mě už čekal. Zaregistroval mě, až jsem byla pouhý metr od něho, zaujat svým časopisem o cyklistice. Hned jak mě spatřil, nechal čtení a věnoval mi oslnivý úsměv ná sledovaný obětím a polibkem na tvář. "Vítej v Anglii," usmál se znovu a ihned popadl má zavazadla s otázkou, zda nemám

Přesně jako když se dva zamilovaní lidé chystají spojit své životy jedním prostým "ano", i já jsem stála na prahu důležitého rozhodnutí, které mělo změnit můj život. Vlastně posledních pár měsíců bylo plných důležitých rozhodnutí. Nejít na vsokou, odjet do zahraničí, najít si rodinu, u které budu deset měsíců přebývat.. Teď mě čekalo další, neméně významné.

Přestože jsem za sebou měla již několik skype hovorů, tudíž jsem měla být čím dál víc sebejistější, bylo tomu právě naopak. Před každým dalším jsem se třásla nervozitou a v duchu jsem si připravovala odpovědi k otázkám, které by mé potenciální host families mohly napadnout. Snažila jsem se vždy vypadat dobře, ale nenuceně, a za každé situace se usmívat.

Když bylo konečně učiněno rozhodnutí o mé budoucnosti, částečně mi spadl obrovský kámen ze srdce. Pocítila jsem obrovskou úlevu z toho, že konečně vím, co se mnou příštích pár měsíců bude, a že se nemusím starat o nějaké fakulty, obory, přihlášky a testy. Mohla jsem se plně soustředit na to, abych úspěšně zakončila své středoškolské vzdělání, a aby den maturity byl opravdu posledním dnem, kdy do