To vše a ještě mnohem víc obsahoval můj "to do" list, jenž jsem měla za úkol splnit během pouhých čtrnácti dní. No řekněte. Nezbláznil by se z toho jeden?
Když se teď s odstupem času ohlížím na těch posledních čtrnáct dní před mým odjezdem, docela se divím, že jsem to všechno zvládla s udržením zdravého rozumu. Možná si teď říkáte, že to přece není žádná věda. Pár měsíců bez maminky a tatínka zvládne každý. Nakonec, jednou se přece budu muset odstěhovat a postavit se na vlastní nohy. Tak proč tohle nebrat jako takovou generálku? Jenže pro mě to nebylo tak docela lehké. Za celých devatenáct let se o mě moji rodiče dobře starali. Dávali mi vše, co jsem potřebovala, podporovali mé ztřeštěné nápady a kdykoliv jsem si s něčím nevěděla rady, mohla jsem je požádat o pomoc. Zkrátka tu pro mě byli za každé situace. Teď měla ale přijít doba, kdy mi pomůct nemohli. Bylo na čase postavit se na vlastní nohy a pustit se máminy sukně. Se stresem kolem maturit a různého zařizování před cestou, jelikož tyto dva termíny byly jen pár dní od sebe, jsem toho měla opravdu nad hlavu. Zatímco ostatní slavili ukončení středoškolského vzdělání a začínali si pořádně užívat prodloužených prázdnin, já jsem se snažila zařídit poslední potřebné maličkosti.
Abych byla upřímná, všechno to oficiální zařizování nebylo na mých posledních dnech doma to nejhorší. Obešla jsem pár doktorů, abych měla jistotu, že nebudu žádné lékařské služby v nejbližší době potřebovat. Kdyby se tak přece jen stalo, musela jsem se odhlásit ze své stávající zdravotní pojišťovny a zajistit si roční cestovní pojištění u jiné. Všechno šlo jako po másle. Podařilo se mi také více či méně úspěšně odmaturovat.
Mým hlavním problémem spíš bylo, že jsem teď měla opustit vše dobře známé a začít nový život. Nemám ráda změny. A už vůbec ne tak obrovského charakteru. Měla jsem strach. Bála jsem se toho, že si s mou náhradní rodinou nepadneme do noty. Bála jsem se, že si nenajdu přátele, nebudu nikomu rozumět, malá mě nebude poslouchat. Utěšovala jsem se tím, že je to přece jen zkušenost. Ať už bude dobrá nebo špatná, naučí mě něco nového. Buď se budu domů vracet s pocitem, že jsem udělala dobře a pobyt v zahraničí mi opravdu něco dal, nebo přijedu s vědomím, že něco takového už v životě neudělám. Tak i onak se jedná o zkušenost, která by se mi v budoucnu mohla hodit. Jedno jsem si ale slíbila. Nikdy nebudu svého rozhodnutí litovat. Ať už by se stalo cokoliv, poprvé v životě jsem šla za svým snem. A to je přece hlavní!
I přes to, že se mi při každém pomyšlení na to, že už za pár dní budu sedět v letadle a mířit daleko od domova, svíralo srdce a rychlil tep, navenek jsem nedávala nic najevo. Kolem sebe jsem slyšela různé ohlasy. Spolužáci říkali, že mi závidí. Vsadím se, že většinu z nich mé rozhodnutí překvapilo. Přeci jen jsem celých osm let byla vždy ta, co sedí někde v zadní lavici a moc se neprojevuje. Nikoho by nenapadlo, že se jednoho dne sama vydám do neznáma. Nahlas ale nikdo z nich nic neřekl. Zato moje rodina si nebrala servítky.
Když jsem se poprvé vytasila s nápadem odcestovat do Anglie jako au pair, setkávala jsem se jen s nevěřícnými pohledy a pochybovačnými úsměvy. "To víš že jo, ty tak," jako by se snažili říct. Jak se ale blížilo datum odjezdu, i oni nakonec pochopili, že si srandu nedělám. "Vždyť jsi nikdy nikde sama nebyla! Jak to zvládneš?" "Hlídat tak malé dítě není žádná legrace, musíš být zodpovědná!" Reakce tohoto typu mě mrzely. Ano, věděla jsem, že to, co jsem se chystala udělat, chtělo velkou zodpovědnost a hlavně kuráž. A chápu, že ne vždy jsem tyto dvě vlastnosti projevovala. Přece jen jsem ale čekala něco jiného. Především to byla podpora (které se mi nakonec od určitých jedinců přece jen dostalo, čímž bych chtěla poděkovat svým rodičům, několika tetám, strýcům a taky Romeovi) a hlavně víra, že to opravdu dokážu. Dokonce má mladší sestra, člověk, který mě zná ze všech lidí asi nejlíp, prohlásila, že se mi za čtrnáct dní stejně začne stýskat a vrátím se.
A to byl důvod, proč jsem všechny emoce, které mnou zmítaly, držela uvnitř. Pochyby, strach, nervozita. Ve slabých chvilkách jsem se všemi jejich názory v duchu souhlasila. Navenek jsem se ale tvářila jako ten největší suverén. Vykládala jsem, jak moc se těším. Snažila se všechny přesvědčit, že necítím ani zrnko pochyb. Byla jsem rozhodnutá nedat svou slabost najevo. A co víc, jejich narážky a pochyby byly jako hnací pohon. Čím víc se mě snažili přesvědčovat o tom, že nemám šanci to dokázat, tím víc jsem byla odhodlaná předvědčit je o opaku. Aby příště, až je po svém návratu uvidím, jejich slova nebyla "My jsme ti to říkali", ale "Opravdu jsi nás překvapila. Jsi odvážnější, než jsme si mysleli."