Cestounecestou | Jak přesvědčit okolí (a sebe sama)

Rozhodnout se odjet na rok sama do cizí země není lehká věc. A už vůbec ne pro mě.

Taťka mi jednou vyprávěl, jak se svou známou mluvil o mém plánu. "To je dobře, takových průbojných lidí potřebujeme co nejvíc," byla její reakce. Musela jsem se smát. Ti, co mě znají alespoň trochu líp, by totiž při mé charakteristice slovo průbojná nejspíš úplně vynechali. Spíš naopak. Vždycky jsem patřila mezi ty, které si představíte, když se řekne šedá myš, outsider.. Schovávala jsem se v koutě, konverzaci nechávala na druhých a snažila se neprojevovat víc, než bylo nutné. Proto rozhodnutí dělat au pair překvapilo nejen mé okolí, ale i mě samotnou.

Bydlet alespoň chvíli v cizí zemi, zadarmo cestovat, poznat jinou kulturu a (přiznávám) alespoň na rok se vyhnout vysoké škole, byl pro mě sen. I přes to zde ale bylo mnoho překážek. Nedokázala jsem si představit, že já, která jsem bez rodičů byla nejdéle 14 dní a každý tábor vždy probrečela, bych dokázala opustit všechny jistoty, jenž mi domov nabízel, a odjet do úplně cizí země. Nikdy by mě nenapadlo, že bych byla schopná každý den mluvit i myslet v cizím jazyce, bydlet u neznámých lidí a nechat tu svoje rodiče, kteří se o mě starali celý život, a taky tři mladší sourozence, co mě sice občas celkem lezli na nervy, ale být bez nich bych si prostě nedokázala ani představit.

Jak se ale blížil konec února a s ním i doba, kdy mají žáci středních škol poslední možnost odeslat přihlášky na své vysněné školy, musela jsem se rozhodnout. Zůstat tady a pokračovat tím stejným směrem, žít ten stejný život jako posledních pár let nebo se vydat do neznáma, zariskovat a doufat, že svého rozhodnutí nebudu litovat?

Druhá možnost nakonec zvítězila. Alespoň na chvíli jsem přesvědčila sama sebe, že to zvládnu, a že tohle budou jedny z nejlepších měsíců mého života. Na tuhle myšlenku jsem si zanedlouho taky zvykla. Ne všichni se mnou ale souhlasili..

Další, koho jsem musela přesvědčit o tom, že tohle je pro mě v danou chvíli nejlepších řešením, byli moji rodiče. Taťka se mě sice snažil různými logickými důvody přesvědčit, že tahle práce opravdu není pro někoho, jako jsem já, ale zanedlouho pochopil, že je to něco, za čím si opravdu stojím. Ať už s tím ve skutečnosti souhlasil nebo ne, snažil se mě podporovat. Zato druhý z rodičů byl tvrdší oříšek. V naší rodině to vždy fungovalo tak, že tím "zlým policajtem" byla mamka. Když jsme chtěli dva kopečky zmrzliny, ale ona povolila jen jeden, stačilo se obrátit na taťku. Pokud jsme po něčem toužili, jistější bylo požádat nejdřív jeho. Nebylo to tak, že by nám nechtěla nic dopřát. To spíš taťka měl chvílemi trochu měkčí povahu a psí oči na něj fungovaly víc.

A tak když jsem mamce oznámila, že se na vysokou tento rok nechystám a raději bych strávila nějaký čas v zahraničí, její reakce byla jednoznačná: "Nikam nejedeš." Ano, čekala jsem odpor a pochyby, ale tohle bylo moc. Nějakou dobu měla každá naše konverzace na toto téma stejný průběh. Já jsem se snažila jí vysvětlit, jak moc o to stojím a co mě k tomuto rozhodnutí vede. Ona se mě snažila přesvědčit, že tohle prostě není práce pro mě, a že vysoká škola by byla mnohem lepší nápad. Pokaždé to skončili hádkou a já v slzách.

Zakázat mi to samozřejmě nemohla. Bylo mi 19, končila jsem školu, a tak jsem si prakticky mohla dělat, co chci. Moje svědomí by mi to ale nedovolilo. Jsem měkká, já vím. Ale nedokázala bych odjet s vědomím, že dělám něco, s čím moji rodiče nesouhlasí. Chápala jsem všechny jejich důvody. Oba měli zaměstnání, které je nebavilo. Mamka pracovala od šesti ráno jako dělnice a každý den přišla strhaná z práce, kterou by měly mít ženy zakázanou. Taťka se naopak vracel k večeru a dělal něco, co ho nebavilo, protože na své práci neviděl žádné výsledky. Oba měli za sebou jen střední školu, a tak chtěli, abychom aspoň my, jejich děti, dostali pořádné vzdělání a tím získali lepší pracovní možnosti. Naopak oni ale nechápali moje důvody. Nedokázala jsem to vysvětlit. Jediné, co jsem věděla, bylo, že musím odejít.

Nebylo to jednoduché, ale zvládla jsem to. Dokázala jsem rodiče přesvědčit o něčem, čím jsem si sama nebyla stoprocentně jistá. Nakonec jsem dostala svolení udělat (podle nich) největší chybu svého života.