Cestounecestou | Vítej v Anglii

Téměř plešatý třicátník, jehož fotku jsem si před odjezdem prohlížela pořád dokola, abych ho poznala, na mě už čekal. Zaregistroval mě, až jsem byla pouhý metr od něho, zaujat svým časopisem o cyklistice. Hned jak mě spatřil, nechal čtení a věnoval mi oslnivý úsměv ná sledovaný obětím a polibkem na tvář. "Vítej v Anglii," usmál se znovu a ihned popadl má zavazadla s otázkou, zda nemám hlad nebo žízeň. Podařilo se mi vykoktat, že jediné, co v dané chvíli potřebuji, je záchod, a odcupitala jsem daným směrem.

Asi čtyřiceti minutová cesta autem z Manchesteru do naší vesničky utekla jako voda. Nasedla jsem na místo spolujezdce stříbrné škodovky (nebo taky "skouda", jak to místní vyslovují) a nechala se unášet anglickými uličkami. Během pár minut jsem se konečně uvolnila. Jacobův přízvuk byl sice hodně silný a častokrát jsem ho musela požádat, aby svou otázku zopakoval, ale zato se alespoň ochotně snažil mluvit pomaleji než normálně, abych alespoň něco pochytila. Celkově cesta probíhala v milé atmosféře. Odpověděla jsem na pár otázek o tom, jaká byla cesta a vyslechla si, co mě v několika příštích dnech čeká. Od zdvořilostních frází jsme se postupem času dostali ke koníčkům a volnému času, k povídání o malé Iris nebo o škole, kterou jsem před pár dny ukončila. Poslouchala jsem líbeznou angličtinu a sledovala, jak mizí poslední cihlové domečky velkoměsta a otevírá se před námi nádherná neporušená příroda národního parku Peak District. Jak jsme se blížili k místům, která jsem už tak důvěrně znala z procházení po Google Maps, moje nervozita se vrátila. Čekalo mě další důležité seznamování, tentokrát dvojnásobné.

Tři řady na vlas stejných cihlových domků byly ozářeny hřejivým sluncem. Zaparkovali jsme auto před jedním z nich, Jacob znovu taktně popadl všechna má zavazadla a odvedl mě k zadnímu vchodu (jak mi bylo později také vysvětleno, hlavní vchod se nepoužívá z důvodu ztracených klíčů). Ashlea už na mě čekala na prahu. Následovala další várka objímání a vítání, otázek na pohodlnost cesty, stav mého žaludku a unavenost, načež mi nebyla dána ani minutka na oddych a už jsem byla pozvána ke stolu k večeři.

Dostala jsem pořádnou porci něčeho, v čem bylo hodně zeleniny, k tomu škopek anglického pivka, a užívala si svůj první "english tea" (proč tomu neříkají normálně dinner - večeře, jsem doteď nepochopila).

Stejně jako můj host dad, i jeho žena Ashlea vypadala na první pohled velmi mile. Po celou dobu jí z tváří nezmizel úsměv. Vyptávali se na všechno možné a doplňovali se v popisu toho, jak funguje jejich domácnost a co přesně bude mým úkolem. Iris, která pouhý týden před mým příjezdem oslavila své první narozeniny, jsem neměla možnost první den potkat. Usnula chvíli předtím, než jsem dorazila, a tak jsme museli naše seznamování nechat na jindy. Stejně už by toho na mě bylo moc. Dala jsem si dlouhou, horkou sprchu, naše na Skypu přesvědčila, že jsem stále naživu a nikdo se mě nesnaží prodat do rozvojové země jako levnou pracovní sílu, a zcela vyčerpaná jsem usnula do pěti minut od zalehnutí do své nové postele. S úsměvem na tváři.