Cestounecestou | Alea Iacta est.

Jednou z mých vlastností, na které nejsem zrovna pyšná, je netrpělivost. Nerada čekám. Ať už je to na autobus, výsledky testu či až na mě přijde řada u zubaře, čekání mě jednoduše dohání k šílenství. Proto pro mě nejlepší možností, jak si zajistit práci au pair, bylo najít si rodinu na vlastní pěst. Existuje sice mnoho agentur, které tuto práci za menší či větší poplatek vyřídí za vás, ale to nebylo nic pro mě. Celé dny jsem vysedávala u počítače a kontrolovala emailovou schránku, zda mi jistá agentura, které jsem do rukou svěřila svou budoucnost, neposlala nabídku nové rodiny. Za dva měsíce se to stalo celkem dvakrát. První, svobodná matka s tříletou holčičkou, si nakonec vzpomněla, že žádnou au pair vlastně potřebovat nebude, druhá, rodina tmavší pleti (a já černoušky prostě miluju..), se mě zase složitě snažila kontaktovat přes druhou agenturu. Tím moje jednání s nimi skončilo. Rozhodla jsem se vzít svůj osud do vlastních rukou.

Napsala jsem si úvodní text typu "dobrý den, mám zájem pracovat jako vaše au pair.." a stylem Ctrl C, Ctrl V jsem ho rozesílala desítkám rodin denně. Snažila jsem se být co nejvíce flexibilní. To bylo kolem prosince. Postupem času se moje nároky ještě snižovaly. Místo města jsem žádala o práci kdekoliv v Anglii, podmínka úklidu domu už mi nepřipadala tak tragická a byla jsem ochotná hlídat tři děti, i když v profilu jsem si žádala o jedno až dvě. Ani to ale nepomáhalo. Každý den jsem nespočetněkrát kontrolovala schránku, kde na mě čekaly pouze negativní odpovědi. Buď se požadavky rodiny neshodovaly s mými nebo se rodina po pár dnech komunikace rozhodla pro někoho jiného. Bylo mi z toho zle. Představovala jsem si, jak všichni mí tehdejší spolužáci v září začnou studovat na vysoké škole a já, protože si neseženu práci jako au pair, nastoupím do výrobny kovu, kde pracovala moje mamka.

Teď už vím, že myslet si něco takového byla chyba. Problém nebyl v tom, že bych nebyla pro rodiny dost dobrá. Nezájem o mě byl dán tím, že jsem si v březnu hledala práci na září, zatímco velká většina rodin potřebovala au pair co nejdřív. Jako vždy za vše mohla moje netrpělivost. Nesnesla jsem pocit, že nevím, kde budu za pár měsíců. Chtěla jsem mít o všem hned jasno. Nakonec jsem se ale přeci jen dočkala..

Jak dny ubíhaly a blížilo se datum mé maturitní zkoušky, množil se také počet pozitivních ohlasů od mých potenciálních zaměstnavatelů. Když si hledáte rodinu na internetu, funguje to asi takhle: Vy můžete rozesílat své informace, pokud vám přijde pozitivní odpověď, znamená to, že jste rodinu zaujali. Pak spolu můžete začít komunikovat, poznávat se, zjistit o sobě něco víc, a pokud to půjde opravdu dobře, dojde ke skype hovoru, který je často rozhodujícím faktorem. U mě takové hovory proběhly čtyři.

Hovor č. 1 Smíšená venezuelsko britská rodina s asi tříletým chlapečkem. S rodinou jsem se pokoušela neúspěšně spojit asi 14 dní, načež jsem zjistila, že problém nebyl u nich, ani se nejednalo o žádné vyšší znamení, jak jsem si původně myslela, ale jednoduše mi na mém notebooku nefungoval mikrofon. Poté, co na mě hlava rodiny vychrlila pár španělských vět, jsem nedokázala ani poprosit, jestli bychom laskavě nemohli přejít do angličtiny. Nevím, zda to bylo tím, že tohle byl můj první pohovor, ale dle mého názoru jsem totálně vyhořela. Na konci asi patnáctiminutového intervia (opravdu jsem si tak připadala, protože venezuelský otec s perfektní angličtinou si moje odpovědi zapisoval do notýsku) mi bylo oznámeno, že rodina se rozhodla pro někoho jiného.

Hovor č. 2 Rozhovor s docela sympatickou svobodnou matkou, která mě zpovídala rovnou z pohodlí své postele, dopadl už o mnohem lépe. Byla jsem více sebevědomá, nekoktala jsem a za svou angličtinu jsem byla následně i pochválena. Po pár dnech čekání byla ale pro dvě rozkošné holčičky vybrána au pair, která měla zkušenosti i s obsluhováním hostů v hospůdce, kterou paní vlastnila.

Hovor č. 3 I přes počáteční problémy způsobené opět mým nefunkčním mikrofonem proběhl rozhovor velmi dobře. Paní L., mladá maminka tříletého chlapečka a téměř roční holčičky, se mnou dokázala mluvit skoro hodinu i přes to, že vlastně mluvila jen ona a já jsem jí odpovídala písemně. Ukázala mi útulný pokojíček, který by mi po mém příjezdu na pár měsíců patřil, povykládala mi, co vše bych měla dělat a jak by můj pobyt v jejich rodině vypadal, a nakonec se ještě divila, proč už nemám žádné otázky.

Hovor č. 4 Poprvé jsem měla tu čest promluvit si s oběma rodiči najednou. Ne že by to byl zrovna příjemný pocit být v menšině, ale alespoň jsem věděla, že se A. i J. chtějí správně rozhodnout, kdo se bude příštích několik měsíců starat o jejich roční dceru.

Věděla jsem, že se blížím k cíli. Měla jsem dvě více než sympatické rodiny, které byly v procesu závěrečného rozhodování. Nabídky ostatních jsem začala odmítat. Nezbývalo mi už nic jiného, než se modlit, aby si jedna z nich vybrala jakou svou budoucí au pair právě mě.