Vysoká vs. škola života

Myšlenka pracovat jako au pair mě poprvé napadla už někdy v patnácti. Bylo to v době, kdy jsem jako většina teenagerů v mém věku nesnášela okolní svět a nejradši bych okamžitě odjela na druhou stranu zeměkoule. Toho času jsem taky začínala sledovat fotbal, zejména tedy anglickou ligu, a proto pro mě fakt, že bych byla blíž mým "hvězdám", byl naprosto fascinující.

Stejně jako ostatní mé šílené nápady jsem ale ani tenhle nezrealizovala. Vždycky jsem byla tak trochu snílek, a tak u toho zůstalo i v tomto případě. Jak ale roky ubíhaly a blížil se konec mých studií na osmiletém gymnáziu, potřebovala jsem plán. Bylo na čase se rozhodnout, co dál. Jít do práce hned po maturitě nepřipadalo v úvahu. Zaprvé bych zklamala své rodiče, kteří do mě z nějakého neznámého důvodu vkládají své naděje, za druhé si nedokážu představit, kde by zaměstnali někoho bez vysoké školy a nějaké specializace. Kam jít ale na vysokou, když v podstatě jediným předmětem, který mě kdy bavil, byla angličtina? Věřte mi, není zrovna příjemné poslouchat spolužáky, jak se baví o svých vysněných školách, když nemáte ani tušení, která by byla nejlepší právě pro vás.

Po několika hodinách strávených na stránkách různých vysokých škol se čím dál častěji vracela ta stejná myšlenka.. Vždyť na vysokou máš ještě dost času. Jeď pryč, osamostatni se, užívej si! Dělat au pair má v sobě všechno. Osamostatním se, budu si moct dělat co chci, naučím se pořádně mluvit anglicky, poznám spoutu nových lidí, podívám se do světa téměř zadarmo a ještě k tomu si i něco vydělám. Jako bonus se dostanu přímo do centra děje anglického fotbalu. Co víc si přát?

A tak se z jednoho nevinného nápadu postupem času stal můj sen. Místo TSP jsem si na internetu vyhledávala blogy již zkušených "kolegiň", které se také vydaly do světa, a místo přihlášek na vysokou školu jsem rozesílala své informace potenciálním host families.

Učinila jsem rozhodnutí, které mělo na téměř celý rok změnit můj život.