Cestounecestou | I do.

Přesně jako když se dva zamilovaní lidé chystají spojit své životy jedním prostým "ano", i já jsem stála na prahu důležitého rozhodnutí, které mělo změnit můj život. Vlastně posledních pár měsíců bylo plných důležitých rozhodnutí. Nejít na vsokou, odjet do zahraničí, najít si rodinu, u které budu deset měsíců přebývat.. Teď mě čekalo další, neméně významné.

Jsem typ člověka, co než něco udělá, potřebuje si to pořádně promyslet. Nedokážu do ničeho skočit jen tak po hlavě. Takže si jistě dokážete představit, jakou práci mi dalo přesvědčit samu sebe, že jakkoliv se teď rozhodnu, cokoliv udělám, bude to správné. Celých osm let na gymnáziu jsem toužila odjet někam hodně daleko a oddychnout si od vlastního života. Cítila jsem, že tohle je ta možnost. Moje jediná možnost na únik. A proto bylo velmi podstatné, abych neudělala další přešlap.

V životě to prý podle známého starého rčení chodí tak, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. V mém konečném výběru budoucího zaměstnavatele jsem se jím tedy nechala inspirovat. Už mě nebavilo čekat a nebýt si ničím jistá. A tak jsem se rozhodla skočit po první příchozí nabídce.

Stejně jako bych odpověděla ano někomu, kdo by mě předtím požádal o ruku, byl by sympatický, nabízel mi změnu směru života o 180°, jeho roztomilost by nebrala konce a ještě by mi za to chtěl zaplatit, i v případě mé budoucí "náhradní rodiny" jsem se rozhodla stejně. Nervozita opadla, obě strany zachvátila spokojenost a před námi stála vidina společného života. Čekalo mě dlouhých deset měsíců u tříčlenné rodiny v malé vesničce uprostřed národního parku na severu Anglie. V místě, kde jsem v životě nebyla, s lidmi, které jsem nikdy neviděla a především sama. Bylo na čase, abych se začala starat sama o sebe. A tak jsem nasadila masku bojovnice a s výrazem alá "vždyť vlastně o nic nejde", a uvnitř se třesoucí jak malé dítě 5. prosince, jsem všude kolem sebe pyšně prohlašovala: "Našla jsem si rodinu. Sedmého června odjíždím."